Web BYJAMIE využívá soubory cookies k vylepšení a usnadnění jeho používání. Dále může web použít cookies třetích stran jako je Google Analytics nebo Youtube. Procházení tohoto webu souhlasíte s použitím těchto souborů. Pročtěte si naše Zásady ochrany osobních údajů (GDPR) kliknutím na tlačítko dále. 

Jak jsem změnila svůj život a pohla se z mrtvého bodu [ LUL # 12 ]

Určitě to znáte, takový ten začarovaný kruh nebo mrtvý bod, ze kterého se pořád nemůžeme dostat. Chceme něco změnit, ale nevíme, kde vlastně začít, protože na prd se nám třeba zdá úplně všechno.

Proto se s vámi dneska podělím o to, jak jsem ve svém životě nastartovala změnu já a úplně stejně můžete začít i vy. Třeba hned dneska. Protože jakmile díky těmto úplně jednoduchým triků dostanete věci ( včetně svého zadku ) do pohybu, všechno ostatní bude následovat. Věřte mi!

Tak jdeme na to!

Jak jsem teda změnila svůj život a konečně se pohla z mrtvého bodu

Nedávno jsem na sítích sdílela svůj příběh. Nebo teda spíš střípky z něj. Spolu s tím, odkud kam se mi podařilo dostat. Příspěvek u vás měl velký ohlas a vysloužila jsem si spoustu krásných obdivných reakcí.

Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pokaždé, když o tom všem, co se v mém životě dělo, s čím jsem se musela nějak vypořádat a co jsem musela překonat, s někým mluvím většinou se mi dostane úplně stejná reakce.

Často se dozvím, jak jsem neskutečně silná, statečná, odvážná atd… A někdy dokonce slyším věty typu – tyyy brďo, tak tohle já bych nikdy nedokázala.

A v tom je ten problém!

Jasně, že mě všechny tyhle ohlasy neskutečně těší, moc si jich vážím a moje ego se v tu chvíli tetelí blahem. Jenže na druhou stranu, občas mě tak trochu mrzí.

V tu chvíli si totiž vzpomenu na jeden z mých největší posunů, které mi pomohly otočit můj život tím správným směrem. Nebojte, hned vám to celé vysvětlím…

Víte, jakmile jsem dřív někdy viděla něco podobného, někoho komu se daří to, co bych chtěla taky dokázat. Trošku se ve mně něco sevřelo.

Znáte ten pocit? Třeba když nejste spokojené se svojí postavou a vidíte na Instáči fotku někoho, komu se daří zhubnout a už se mu třeba rýsují první svaly…

Nebo jste v nešťastné finanční situaci, třeba milujete módu a vidíte Mařenku, která si koupila další Vuittonku?

Fotky šťastných párů v moment, kdy váš vztah stojí za prd… atd…

A teď nemyslím žádnou závist nebo něco podobného. Jasně, že to dané osobě přejete a slova obdivu myslíte vážně a od srdce.

Jen ve vás samotných něco trochu zabolí. A to něco často bývá – tohle já mít nemůžu … nebo tohle nedokážu … tohle se mně nikdy nepovede.

Přesně tehle problém jsem měla já.

Spousta z nás totiž žije s takovým zvláštním přesvědčením, jak to jen říct …

Jakoby na světě bylo jen omezené množství štěstí, úspěchu nebo spokojenosti. Jakoby skoro úspěch někoho druhého znamenal, že na nás už se nedostane. Ale to není všechno.

Taky dost často věříme na nějaké superschopnosti. Že v těch, kterým se daří, je něco, co my nemáme … nejsme tak silné, nejsme tak vytrvalé, chytré … nebo jen nemáme tak pevnou vůli.

Blbost!

Žádné superschopnosti totiž neexistují. Nikdo nemá žádný tajný recept, tajemnou schopnost ani trik.

Jediný rozdíl totiž je v tom, jak trénujeme našeho bodyguarda nebo jak se naopak ztotožníme úplně se vším, co se nám snaží namluvit.

Jak už jsme mluvily v jedné z předchozích epizod, náš bodyguard to s námi myslí dobře a ve spoustě případů je neskutečně užitečný, ale často si naopak díky němu všechno hrozně stěžujeme a zbytečně. A to je potřeba změnit.

Takže jaký byl ten můj zázračný posun?

To, že vidím, že se někomu daří to, po čem toužím nebo co chci znamená jediné – TO SAMÉ MŮŽU DOKÁZAT I JÁ! Dokázaly to oni, dokážu to i já!

A to jsem si začala připomínat pokaždé, když přišlo to sevření, o kterém jsme mluvily na začátku.

No, ale nemyslete si, že jsem zázračně prozřela a od té doby už nikdy třeba občas doslova nepraskala ve švech závistí nad tím, jak se někomu daří.

Samozřejmě že ne! A to je v pořádku! Víte, všechna ta přesvědčení, co s sebou táhneme jako baťoh na zádech se nám taky nezrodila v hlavě jen tak za dne na den. Vytvářela se roky …

Takže jen těžko můžeme čekat, že je změníme přes noc. Musíme prostě trénovat, pořád dokola si připomínat ta, která nestojí za prd. Pořád a pořád a pořád … dokud se nestanou silnějšími než ta stará … dokud nám nezačnou naskakovat automaticky …

Prostě úplně stejně jako jsme se učily cokoliv jiného, třeba chodit … padaly jsme na zadek a zase vstávaly … znovu a znovu a znovu … dokud si náš mozek neřekl – jasně! Když nám nohy sem a pak tam, tak se někam posouvám! Paráda! – no a dneska už nám to jde samo …

A to mě vrací zpátky k těm superschopnostem.

Jestli se ti někdo zdá mega produktivní, je to jen proto, že se dřív nebo později naučil být produktivní … Pozitivní? Naučil se být pozitivní.

Úplně stejně jako se naopak „líný“ člověk naučil prostě ten zadek nezvednout … Negativec se naučil vidět všechno tím podělaným nahoru … a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Jednoduše řečeno, všechno, co potřebujeme, v nás už je. Štěstí a úspěchu je pro všechny dostatek a jakmile vidíme, že se někomu daří, je to úžasná zpráva, protože to znamená, že to, co chceme je možné a můžeme toho dosáhnout i my!

A tímhle obratem u mě asi začalo úplně všechno. Jenomže nějaké uvědomění je nám úplně k prdu dokud nezvedneme zadek, že jo? To bych nebyla já kdybych s tím nepřišla 😀

Tak se pojďme podívat na nějaké akčnější tipy, které mně pomohly nastartovat život, který mám teď.

Jedním z nich bylo bezpochyby psaní. Proto taky všude hlásám, že ti ke změně, stačí tužka a papír. Psaní je totiž strašně zvláštní proces, i když se většině z nás může na první pohled zdát jako úplná kravina.

A je my úplně jasné, že jakmile to někomu doporučím, tak si minimálně na chvilku pomyslí něco o tom, jestli jsem náhodou někde nespadla na hlavu.

Jenže právě psaní dokáže propojit takové dva světy, které každá z nás má ve své hlavě. Podle mě funguje jako most.

Máme totiž našeho bodyguarda, který jede podle zkušeností z minulosti a pak máme ten druhý svět. Našeho stratéga, který moc dobře ví, co máme dělat, abychom se dostaly tam, kam chceme.

No jo, jenže my většinu času jedeme pod taktovkou našeho bodyguarda, který se ale na názor svého kolegy moc neptá. Toho už musíme povolat do služby my samy.

A právě při psaní všeho druhu se tihle dva potkají tváří v tvář.

Jakmile si třeba sepisujeme naše plány, to-do listy atd … maká na tom náš stratég … bodyguard sedí, kouká … dostává odpovědi a to ho zklidňuje, což je super, protože bez nich začne bejt ve stresu a dělat kraviny, ale to je celé na další dlouhé povídání.

Takhle to třeba funguje při plánování.

Ale návyk, který mně obrovsky pomohl, propojoval ty dva týpky naopak. Bodyguard mluvil a stratég se snažil pochopit a vymýšlet řešení.

Tím návykem je, jak mu já říkám, Odpadník … každé ráno dřív než cokoliv jiného si na chvilku sednout a psát … úplně všechno, co se mi honí hlavou … nemusí to být ani souvislé věty, nemusí to dávat smysl, a hlavně NEŘEŠÍM a NEFILTRUJU, jestli je to vhodné nebo ne! Prostě jen píšu.

Super je, nastavit si jako bonus časový limit, třeba 5 minut, díky tomu na sebe trochu zatlačíme a nebudeme sto let zírat na prázdnou stránku s tím že – já ale nevím kde začít!

Náš bodyguard se hezky vypovídá. Nebude přes den tolik trojčit. Pročistíme si hlavu a utřídíme myšlenky. A nemyslete si, náš stratég to všechno sleduje a často se stane, že pak najednou přijde s řešením, které nás do té doby třeba ani nenapadlo.

Další super psací návyk, je deník vděčnosti. O něm jste už určitě slyšely.

Náš bodyguard nás má chránit, proto celé dny stojí na stráži a hledá, co je špatně. Logicky tomu věnuje největší pozornost, protože když je něco ok, tak nás to ničím neohrožuje.

No jo, ale my pak z toho máme často pocit, že je všechno na prd. Večer jdeme spát a myslím na tu jednu věc, která dneska stála za prd, přestože se nám povedlo dalších milion skvělých věcí.

Proto musíme povolat stratéga, sednout si a nechat ho, aby svému kolegovi ukázal – hele kámo, ty tady pořád bručíš, ale koukej co všechno se nám dneska povedlo!

A on kouká … učí se … učí se, že jsme vlastně nakonec celkem dobrý.

Takže ať už se rozhodneš sepisovat si svoje plány, každé ráno využít Odpadník nebo si každý den psát deník vděčnosti, nebo nejlépe všechno z toho, co jsem ti teď říkala. Psaní je podle mě ten nejlepší začátek, jak začít svůj život směrovat tam, kam chceme.

Tak jo! Jeden posun v mindsetu, psaní, ale to ještě pořád není všechno, co pro tebe dneska mám.

Dalším klíčovým faktorem jsou tvoje rána. O tom jsem nedávno taky psala na sítích. No jo, poslední dobou jsem se tam se svými moudrosti nějak rozjela. Takže pokud mě ještě nesleduješ, určitě to naprav 😀

Ono totiž to, jak nastartuješ svůj den není úplně fuk.

Tím, co ráno děláš nebo naopak neděláš, udáváš tón celému dnu. No takže když ho nastartuješ ve stresu s jazykem na vestě a jen co rozloupneš oči už nestíháš, pak si asi umíš představit jak bude celý tvůj den vypadat …

Ale nejen to, určuješ tím i jak dění kolem sebe budeš vnímat. Jak budeš o věcech přemýšlet no a taky jak moc ti to bude přemýšlet, protože určitě znáte ty dny, kdy jsme od rána jak praštěné palicí a sotva dáme dohromady dnešní datum.

Já myslím, že už moc dobře víte, že se vám nesnažím nacpat každou kravinu, co si někde přečtu. Takže i tohle je opravdu důležité.

Jakmile chceš chceš být produktivní, kreativní a plná energie, to jak nastartuješ svůj den je naprosto klíčové.

A jak už jsem psala na sítích, já ani náhodou nejsem od přírody žádný ranní ptáče a pokud mě někdo tahá z postele dřív než je nutné, považuju to za prohřešek proti lidskosti a dám mu to patřičně najevo. O tom by vám Ondra, můj partner, mohl vyprávět 😀

Ale! Život mě už naučil, že jestli se chci ve svém životě někam posouvat, tak vytáhnout svůj zadek z pelechu tak, abych si stihla dopřát čas pro sebe, prostě NUTNÉ JE!

Jestli totiž odložíš tu první věc, která ti přijde do cesty – budík, pak na záchodě rychle zkoukneš, co je na sítích nového, tím pěkně nasaješ všechny podněty z okolí, trochu se podráždíš tím, jak se všem kromě tebe daří a naopak co všechno je ve světě dneska zase na prd, krásně se uvelebíš do svého reakčního módu.

Pak se pro samé nestíhání vyprdneš úplně na všechno, co PŘECE VÍME nebo náš stratég to aspoň ví, že je pro nás důležité.

Jak potom bude vypadat tvůj den? Jak těžké asi bude přepnout se do nějakého produktivního, pozitivního, akčního nebo spokojeného módu? No rozhodně to nebude žádná hitparáda…

Proto mým dalším tipem je ranní rutina. A ty oči v sloup vidím, jasný?

Ranní rutina neskutečně pomohla mně v dobách, kdy jsme měla ty nejtěžší deprese. To bylo taky jedním z důvodů, proč jsem ji Nezastavitelným naordinovala jako první věc, když jsme společně spustily Level UP Life Program. A výsledek? Pomohla i jim.

Ale nejen to! Dneska se s váma můžu podělit o jednu proměnu, která se mi děje před očima právě teď. Takže moje argumentace je silná, bacha na to.

Začalo to úplně nevinně tím, že se mnou Ondra začal cvičit. Po pěti letech, kdy na všechny takovéhle věci prděl. A nebojte, mám jeho výslovný souhlas se s vámi o všechno podělit 😀

No jo, jenže to bylo ve chvíli, kdy byl doma na home office kvůli současné situaci. Pak ale musel zpátky do práce. A co teď?

Přijet z práce domů a muset ještě cvičit to se mu úplně nechtělo. Vzdát se ho ale taky nechtěl, což mě samotnou překvapovalo, ale k tomu se dostaneme za chvilku.

No, takže nezbylo nic jiného, než si ho střihnout před prací. Což znamenalo vstávat o hodinu dřív ale hlavně! Přestat donekonečna odkládat budík, protože jestli v tom byl někdo přeborník, pak mi věřte, že to byl právě Ondra.

A mezi námi měl sakramentský štěstí, že se můj mozek naučil na jeho vyzvánění nereagovat, jinak bych ho už asi musela něčím praštit po hlavě 😀

No, když mi tenhle plán oznámil, proběhlo mi hlavou něco jako – no to jsem teda zvědavá … – Teda mezi námi i na sebe, protože pro mě to znamenalo vstávat asi o tři hodiny dřív než normálně 😀 a víte, co jsem vám před chvilkou říkala o tom, jak se mi chce z pelechu … ale tak jsem nějakej parťák, ne?

Nastal den D a hádejte co? Oba jsme vyskočili na první zvonění budíku, bez keců se převlékli odmakali si cvičení a bylo to. Ale to ještě není ta pointa.

Po pár dnech mi Ondra říká, že neví co se to s ním děje, ale že je pořád nějakej plnej energie a akční … že má pořád potřebu něco dělat. A že je poslední dobou tak nějak spokojenější.

A nemyslete si, já ho prudím pořád stejně a rozhodně není spokojenější, protože bych teď neustále opěvovala jeho svaly a obdivovala jeho mužnost 😀

Stalo se jen jedno, zjistil, že ranní rutina nejsou jen přitroublý kecy nebo moudrosti někoho, kdo asi neví, jaký to je bejt unavenej. Že to, jak startujeme náš den MÁ neskutečný vliv na to, jak bude celý náš den probíhat.

Zažil to na vlastní kůži, protože to vyzkoušel a ne jen jednou!

A víte co je sranda? Občas teď musí do cvičení trochu pošťouchnout on mě 😀 Protože já cvičení jako takové nemám zrovna v oblibě. A to je v pořádku.

Jsou věci, do kterých se nebudeme vrhat s nadšením nikdy. tak to prostě je.

A pokud jste si do teď třeba připadaly divný, protože vám každej tvrdí, jak si cvičení prostě zamilujete a u vás se zatím žádné opojení nekonalo, buďte v klidu. Nejste samy a s největší pravděpodobností se ani konat nebude.

Proto je důležité u takových věcí mít svoje proč. Já prostě cvičím právě pro ten efekt, který to má na moji psychiku a jako příjemný bonus pak budu sexy. Ale to už zase zabíháme někam jinam.

Možná vás teď napadá, tak jo ranní rutina, bezva, ale co mám konkrétně dělat? Pojďme se na to podívat.

Tak za prvé. Já moc nevěřím tomu, kopírovat úplně přesně nějaký postup. I když teda holkám ve skupině jsem ho myslím dávala, ale to mělo ještě trochu jiný význam.

Každopádně podle mě neexistuje žádná správná a špatná rutina. Ale pár pravidel by se našlo.

  1. Určitě neodkládat budík. K tomu je spousta důvodů, o kterých si určitě někdy povíme víc. Pro teď to necháme s tím, že nás to umí rozhodit víc, než byste třeba čekaly.
  2. Zařadit nějakou formu psaní – ať už to bude Odpadník, nebo třeba ranní to do list…
  3. A poslední, ta vás rozhodně nepřekvapí – pohyb. Nemusí to být nutně celý workout … ve skupině jsme třeba prostě jen 5 minut trsaly na nějakou energickou hudbu. Nebo se stačí protáhnout. Důležité je, svoje tělo rozpohybovat.

Jo a ještě pro vás mám takový ženský bonusový tip. Ranní péče o pleť, to nás ženy dokáže také naladit na tu správnou vlnu. No a to je všechno.

Taková ranní rutina vás ve výsledku nakopne víc, než ta půlhodina spánku, kterou jste si mohly dopřát, kdybyste se na ní vyprdly.

Ale nejen to. Dáváte tím sobě najevo, že samy sobě stojíte za nějakou snahu. Uděláte si čas pro sebe, jenom pro sebe. Postavíte tak své potřeby na první místo. A není tohle jedním z pilířů sebelásky? Vidíte? A přitom stačí tak málo.

Tak jo. Tohle byly ty základní a podle mě nejdůležitější věci, které mi skutečně pomohli začít dostávat můj život z těch srágor, ve kterých jsem byla. Žádné čáry, tajné triky ani zázraky přes noc.

Úplně jednoduché věci, ale v jednoduchosti je přece krása, že?

Takže, pokud chceš i ty začít otáčet svůj život tím správným směrem, určitě začni tady. Přepínej svůj mindset, piš, piš a piš a začni svá rána startovat tak, jak si zasloužíš.

To je dnes ode mně vše. Ale jako vždycky mám ještě jednu věc… Vzkaz přímo pro tebe pro případ, že Ti to dnes ještě nikdo neřekl…

Věřím v Tebe a vím, že dokážeš změnit všechno, co si jen zamaneš!

Tak na tom zamakej!

Ocenila bys podporu a inspiraci od dalších žen, které na sobě pracují? Přidej se na Facebooku mezi ostatní Nezastavitelné a kromě mého každodenního mentoringu a podpory ostatních Nezastavitelných získáš i přístup k dalším skvělým materiálům ke stažení.

Najdeš mě taky na Instagramu @byjamiecz, kde sdílím nejen další tipy a triky, ale i svůj #reallife mimo můj život za monitorem. Tak zůstaňme ve spojení!

Děkuji Ti za Tvůj čas a budu se na Tebe těšit příští týden. Do té doby nezapomínej jít za tím, co od života chceš a mysli na to, co v Tobě je, protože už teď jsi Nezastavitelná!

S láskou

Jana Matysová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Related Posts