Web BYJAMIE využívá soubory cookies k vylepšení a usnadnění jeho používání. Dále může web použít cookies třetích stran jako je Google Analytics nebo Youtube. Procházení tohoto webu souhlasíte s použitím těchto souborů. Pročtěte si naše Zásady ochrany osobních údajů (GDPR) kliknutím na tlačítko dále. 

Proč i pozitivita může být toxická a třeba nás i brzdit [ LUL # 13 ]

Žít život, který budeme milovat neznamená, že zákonitě musíme být permanentně happy jak dva grepy a pozitivita nám musí od rána do večera tryskat z uší.

To totiž ani nejde, i když se nás okolní tlaky v dnešní době skoro snaží přesvědčit o opaku. Ale víte co? Žít s přesvědčením, že takové bysme měly být, je úžasný recept na parádní katastrofu a ve výsledku nám to vlastně nakonec brání v tom, žít život, jaký chceme.

A přesně o tom si budeme dneska povídat. Tak jdeme na to!

Proč i pozitivita může být toxická a negativní emoce dobrá zpráva?

Schválně. Stalo se vám někdy, že jste třeba koukaly na nějaké video, viděly příspěvek na sítích nebo třeba poslouchaly podcast o tom, jak být šťastnější, pozitivnější atd… a najednou jste si všimly, že se z toho vlastně cítíte spíš na prd?

Měly jste třeba pocit, že s váma asi není něco v pořádku, když nedokážete lusknutím prstu mít úsměv od ucha k uchu?

Že jste asi nevděčný, když se cítíte blbě… Možná jste dokonce začaly být přesvědčené o tom, že jste asi ztracený případ, když nedokážete hned všechno vidět z té pozitivní stránky, když se občas umíte solidně naprdnout nebo být smutné, zklamané… podrážděné…

A nebo třeba máte nějakého přehnaného pozitivistu mezi svými nejbližšími, jako jsem to měla já. Nebudu tady přímo jmenovat, ale v mém případě to byla osoba, se kterou jsem se vídala každý den.

Pokaždé, když viděla, že nemám svůj den nebo jsem třeba měla tak šílený nápad, jako svěřit se jí s nějakým problémem. Dozvěděla jsem se věci jako – že se nemůžu takhle rozčilovat, že se na to prostě musím podívat z té pozitivní stránky. Že se mám uklidnit atd…

No paradoxně ta samá osoba trávila většinu svého života na antidepresivech, což mi v té době nedávalo úplně smysl, když teda ona na rozdíl ode mně umí všechno brát tak strašně s nadhledem a permanentním úsměvem.

Upřímně, většinou jsem nakonec došla k závěru, že ta přehnaná pozitivita bude právě vedlejší efekt těch léků.

Ale, asi tušíte jak jsem se po takovém hovoru cítila. Ještě hůř, jasně.

Připadala jsem si jako totální brečounek a slaboch, který naprosto selhává, protože neumí být pozitivní. Protože se občas cítí na prd. Jenže cítit se občas na prd, je prostě v pořádku!

Víte, všeho moc škodí a to samé platí i pro pozitivitu. Emoce a to i ty v uvozovkách negativní, jsou prostě přirozenou součástí našeho života. Je to něco, co dělá člověka člověkem. Takový jednoduše jsme, tak to prostě je!

A jakmile se snažíme některé z těch emocí prostě nemít. Je to jako bysme vzaly půlku samy sebe, zmačkaly ji, zalepily do krabice a zakopaly někde na zahradě.

Jasně, neříkám, že nám to musí být vždycky příjemné! Být smutná nebo zklamaná určitě není značka ideál a není to nic, co bychom si užívaly.

A samozřejmě, že máme pracovat na tom, abychom byli šťastnější, spokojenější atd…

Ale!

V dnešní době máme všichni hrozné tendence všechny nepříjemné emoce doslova démonizovat. Dokonce se dočteme jak způsobují nemoce atd… Jenže to není až tak úplně pravda. Hrozně totiž záleží na tom, jak vlastně emoce chápeme a jak s nima umíme naložit.

A v tom je zakopaný pes.

Přemýšlely jste někdy nad tím, proč je vlastně máme? K čemu nám slouží? Co nám mají ukázat?

Naše pocity, ať už ty příjemné nebo nepříjemné, jsou zprávy od našeho bodyguarda. Ať už jako přímá reakce na nějakou situaci nebo průběžná kontrola kvality.

Nejsou ničím jiným než signály z našeho vnitřního světa. Z toho na který tak často prdíme, protože jsme moc zaneprázdněné tím, co se děje v tom vnějším.

Jsou to signály, které nám mají předat určitý vzkaz. V případě těch pozitivních jde vlastně o hlášení, že je všechno v pořádku.

V případě těch „negativních“ jde o varování. Náš bodyguard se nám snaží sdělit něco jako – HEJ! Tady něco nehraje! Něco se děje! Dělej něco!

Ať tak či tak jsou to vzkazy, kterým bysme měly věnovat naši pozornost a to se právě v případě, kdy se ty nepříjemné snažíme někam zahrabat neděje. A to je ten problém!

Jakmile se je snažíme potlačit… předstíráme že je všechno ok… ráno si střihneme nějakou afirmaci s tím, že všechno bude zase zalitá sluncem, k čemu to povede?

Jakmile nám něco opět zabrnká na tu citlivou strunku v našem vnitřním světe, emoce se vrátí znovu a silnější, protože náš bodyguard doufá že tentokrát už si toho snad všimneme! No jo… jenže my ji zase zazdíme a dáme pěkně někam k ledu…

Příčinu neodhalíme, a nic s tím neuděláme a co pak? No náš nepříjemný pocit nikam nezmizí, máme ho pořád v sobě! Bude se vracet pořád znovu a znovu a v daleko větší intenzitě – až nám bude doslova bušit na dveře…

Ale to není jediný způsob jak často nakládáme s nepříjemnými pocity. Občas se v nich naopak doslova rochníme.

Vytváříme si kolem nich doslova dramata… pak to ještě nejlépe probereme s kamarádkou… ta třeba mávne rukou – to je ještě dobrý podívej se na MŮJ PROBLÉM… a nakonec se začneme snad dokonce předhánět, která z nás to má víc na prd, abychom se cítili líp…

A pak tu jsou ještě ty smutnější konce… jako úniky k drogám, alkoholu, přejídání… nákupní šílenství a další úniky před tím, abychom se cítily blbě.

Ani jedno z toho o čem jsme teď spolu mluvily nám ale rozhodně nepomáhá naopak. Jakékoliv potlačování nepříjemných pocitů nám neuvěřitelně ubližuje.

Ve výsledku nás brzdí, podráží nám nohy a TO nakonec může vést až k fyzickým nemocem a bolestem… ty nevyřešené, nastřádané nepříjemné pocity, které si dřepí někde uvnitř nás, nikdo je neposlouchá a nikdo se s nima nechce vypořádat.

A to je pochopitelné. Spousta z nás totiž vlastně nemá ani tušení, jak! Jak s nima naložit? Co teda udělat, když je nemám ignorovat ani se v nich rochnit?

Pojďme se na to podívat.

Dejme tomu že se už potřetí snažíš dovolat svému partnerovi a on ti to opět nezvedne. Už začínáš mít knedlík v krku hůř se ti dýchá… a začíná v tobě startovat samonáser… Je to tady! Tahle situace zasáhla něco, uvnitř tebe… nějakou citlivou strunku, nějakou neblahou zkušenost například…

V ten moment se zastav – to je první krok. Zhluboka se nadechni a pomalu vydechni. Tvůj bodyguard už je totiž ve střehu, připravuje se na svou reakci a jak už víme to jediné co umí je buď utíkat nebo útočit a ani jedno z toho nám teď nepomůže! Jenže v takové situaci, nemyslíme racionálně.

Náš stratég je odpojený. V našem těle už naskočil stav nouze. Proto musíme nejdřív zklidnit naše tělo. Pak si náš bodyguard řekne… aha… tělo se zklidnilo, takže asi není žádná reálná hrozba. A díky tomu nakopneme našeho stratéga, toho co umí hledat řešení, opět do chodu.

Mimochodem pokud úplně nerozumíte tomu jakého bodyguarda a stratéga mám na mysli, určitě jukněte na moje video „Změna začíná v hlavě Bodyguard vs. Stratég“ na mém YouTube kanále.

Dalším krokem je – naladit se na to, jaké emoce se v nás odehrávají, co cítím?

Tak v našem případě se můžu cítit ublíženě, odmítnutě… Můžu mít pocit, že o mně partner nestojí. Můžu dokonce začít žárlit… Důležité je si uvědomit, jaké emoce se ve mně odehrávají.

Jakmile odhalíme a pojmenujeme si to, co s náma v dané chvíli cloumá, můžeme přejít k dalšímu kroku – co se mi honí hlavou?

Jaké myšlenky to ve mně vyvolává? Můžu mi hlavou běhat třeba něco jako – no jo, už je to tady zase… už o mně vůbec nestojí… bůh ví, kde teď je a co dělá… jsem pro něj až na posledním místě… atd…

Třeba v nás totiž je podobná zkušenost z minulosti… třeba to je ta citlivá strunka, na kterou nám tahle situace právě teď brnká… Co s tím? Zeptej se svého stratéga…

Co jiného to může znamenat? Co užitečnějšího si z toho můžu vzít? Co s tím můžu udělat?

Třeba si náš partner jen zapomněl telefon v autě… Pak asi pro váš vztah nebo úplně užitečné, když ho pak doma budeš hned ve dveřích sjíždět podezíravým pohledem, uražená a s kyselým obličejem…

Nebo třeba neví, že s ním potřebujeme být ve spojení, protože pak o něj máme strach… Možná by stálo za to si o tom promluvit.

Každopádně v tomhle kroku jde jen o to nechovat se reaktivně, ale vědomě. Rozhodovat se podle věcí, které jsou teď a které jsou prospěšné pro naši budoucnost. A ne na základě minulosti. a my už přece víme, že přesně podle zkušeností a přesvědčení z minulosti všechno posuzuje náš bodyguard. A jinak to ani neumí!

A pak tu máme poslední krok. Ten je neskutečně důležitý a přes to na něj spousta z nás vůbec nemyslí.

Pochopit samu sebe a být si oporou.

To znamená nedávat si okamžitě za uši, jak jsme hrozný když našeho miláčka obviňujeme v hlavě z nevěry a on si přitom jen zapomněl mobil doma v kuchyni.

Nekritizovat se! A pochopit, že třeba opravdu mám špatnou zkušenost z minulosti a pak je naprosto v pořádku, že mi naskakují podobné
emoce.
Aby se taková zkušenost zahojila, chce to čas… ale je úžasná zpráva, že jsme na to přišly. Že víme na čem zapracovat! A to je další z kouzel „negativních“ emocí.

Často to jsou totiž prostě volání po změně… Když se cítíme špatně třeba z naší nadváhy… náš bodyguard volá po tom, abychom něco změnily…

I když třeba žárlíme nebo někomu něco závidíme! Náš vnitřní svět nám jen dává najevo, že jde o něco, o co bychom taky stály a na čem by třeba bylo dobré zamakat.

Jenže nic z toho nezjistíme, dokud budeme negativní emoce brát jako něco nežádoucího… jako něco, co bychom neměly cítit…

Ale to ještě pořád nění ten jediný problém.

Vyhýbání se nepříjemným pocitům nám totiž taky často brání ve změně, kterou chceme ve svém životě vidět. Vzpomeňte si třeba na hranice. Proč se jim tolik vyhýbáme? Proč radši snášíme to, co se nám nelíbí?

No často si prostě nechceme od druhých něco vyslechnout a pak se muset vypořádat s tím, že se třeba cítíme blbě.

A další věc? Kolikrát jste se v životě třeba do něčeho nepustily jenom proto, že jste se bály, že to nevyjde… že se pak budete muset vypořádat s pocitem, že se vám nedaří… že se něco nepovedlo…

A nejen to! Znám hned několik žen, které se už nikdy nechtějí dostat do žádného vztahu, aby jim nebylo ublíženo… a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna…

Samozřejmě, pak nastanou v životě situace, kdy třeba dojde k nějaké tragické události a vypořádat se se svým smutkem například není až tak jednoduché. Chce to hromadu času a hlavně dát tomu smutku prostor. Ale to je na úplně jiné povídání…

Takže pamatuj, emoce jsou jen signály, jsou naší naprostou přirozeností a vyhýbat se jim, snažit se je potlačit a nebo ignorovat nadělá rozhodně víc škody něž užitku.

A cítit se občas na prd a vůbec nebýt pozitivní je naprosto v pořádku! Tak si na to vzpomeň až ti třeba budou drásat nervy vyzubené permanentně happy Mařenky na Instáči.

To je dnes ode mně vše. Ale jako vždycky mám ještě jednu věc… Vzkaz přímo pro tebe pro případ, že Ti to dnes ještě nikdo neřekl…

Věřím v Tebe a vím, že dokážeš změnit všechno, co si jen zamaneš!

Tak věnuj svým pocitům pozornost!

Ocenila bys podporu a inspiraci od dalších žen, které na sobě pracují? Přidej se na Facebooku mezi ostatní Nezastavitelné a kromě mého každodenního mentoringu a podpory ostatních Nezastavitelných získáš i přístup k dalším skvělým materiálům ke stažení.

Najdeš mě taky na Instagramu @byjamiecz, kde sdílím nejen další tipy a triky, ale i svůj #reallife mimo můj život za monitorem. Tak zůstaňme ve spojení!

Děkuji Ti za Tvůj čas a budu se na Tebe těšit příští týden. Do té doby nezapomínej jít za tím, co od života chceš a mysli na to, co v Tobě je, protože už teď jsi Nezastavitelná!

S láskou

Jana Matysová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Related Posts